Ten, kdo se snaží potěšit a uspokojit všechny lidi kolem sebe, a to na svůj úkor. Tak by se dal volně přeložit pojem people pleaser, který se v poslední době používá čím dál víc.
Kdo by občas rád nevyhověl druhému, neudělal dobrý skutek a nakonec nezůstal oblažený skvělým pocitem ze sebe samotného? Potíž je, že když se začnete pro druhé rozdávat, aniž byste z toho měli sebemenší radost.
Jak poznat, jestli pomáháte tak nějak normálně, nebo už jste people pleaser? Zpočátku to nemusí být jednoduché, při bližším prozkoumání (sebe sama) na to ale určitě přijdete. Typický people pleaser, tedy ten, kdo se snaží ostatní potěšit, bývá nesmírně hodný, ochotný a empatický člověk. Na tom by nebylo nic špatného. Potíž je, když takový člověk začne naprosto upřednostňovat druhé před sebou samým.
Výsledkem je to, že druhým ustupuje a snaží se pro ně dělat první poslední, a to i za cenu toho, že nakonec v zaměstnání pracuje za dva, ve volném čase se stará o blaho všech kolem počínaje dětmi přes partnera až po stárnoucí rodiče, i když by se o všechnu péči mohl podělit s partnerem (v případě dětí) a se sourozenci (v případě rodičů). People pleaser s tímto vzorcem chování jede nadoraz a většinou ho zastaví až vlastní tělo a nemoc.
People pleaser se z vás stává, když si nevybíráte
Kde je tedy hranice mezi tím, jestli pomáháme, jsme „tak nějak normálně hodní“ a svou péčí utužujeme vztahy, a tím, že ze sebe vydáváme maximum, které se nám nevrací a ze kterého už absolutně nemáme radost?
Hranice je tam, kde ještě je a kde už není možnost volby. Když takového „potěšitele“ někdo požádá o pomoc, on už nevidí to, že si může vybrat a říct „ano, pomůžu ti“, nebo „ne, promiň, s tím ti nemůžu pomoct“. On už bere za jasné a dané pomáhat, dřít. Někde vzadu je totiž jeho potřeba zavděčit se, ideálně všem a za každých okolností. Odměna ve formě dobrého pocitu se ale u takových lidí už nedostavuje.
Naopak přichází sebelítost a často sebeobviňující myšlenky. Jen si představte, že se o víkendu chystáte s přáteli na chatu. A pak za vámi přijde kolegyně, jestli za ni nevezmete víkendové směny. Bez rozmyslu kývnete, ona si zamne ruce a na vás dopadnou myšlenky typu „ach jo, takže si tu legraci neužiju a místo toho budu zase v práci“. Stejně ale nedokážete odmítnout.
Úzce s tímto vzorcem chování souvisí (ne)schopnost říkat ne. Pište si totiž, že jakmile se jednou ukážete jako potěšitel, celá řada lidí kolem vás se nebude rozpakovat toho náležitě využít.
A kde se to v lidech bere? Takovým potěšitelem se často stávají lidé, kteří se obávají nepřijetí. Mají totiž dojem, že náklonnost nebo lásku si musí zasloužit, tvrdě odpracovat. Mnohdy se people pleaser stane z člověka, který byl v dětství absolutně bezproblémový, rodičům dělal jen radost, domů nosil samé výborné a nikdy pro sebe vlastně nic nechtěl.
Jak z toho ven? Pozorujte se!
Stejně jako u všech nevhodných vzorců chování, i tady je na místě podívat se na sebe s odstupem a také si přiznat, že „mám problém“. Jakmile k tomu totiž dojde, už budete mít tendenci problém řešit. Když si ho pojmenujete, už budete vědět, proti čemu je třeba bojovat.
Situace, ve kterých people pleaser bezhlavě kývne na žádost o pomoc, je třeba analyzovat. Když si začnete uvědomovat, že v takové situaci jste, můžete začít pracovat na změně. Ta určitě nepřijde hned, proto na sebe nebuďte příliš přísní a v případě potřeby se obraťte i na psychologa nebo psychoterapeuta, který vám s celým procesem pomůže. Už jste na dobré cestě ven z problému!
