Syndrom podvodníka: místo radosti z úspěchu výčitky svědomí
V dnešní době, která je zaměřená na výkon a úspěšnost, se každý člověk v aktivním věku snaží dělat pro svůj vlastní úspěch maximum, ať už jde o práci, nebo osobní život. Ne všichni ale mají z vlastní prosperity radost!
Syndrom podvodníka vlastně není syndrom v pravém slova smyslu. Jde spíš o vzorec uvažování o sobě samotném, který stojí především na pochybnostech o vlastním úspěchu.
Tento jev poprvé zmapovala dvojice amerických psycholožek v 70. letech 20. století, a to u žen, pracovnic na akademické půdě. U těch se často navzdory neskutečné píli, díky níž dosáhly svého postavení, objevovaly pochybnosti a cítily se doslova jako podvodnice. Později se prokázalo to, že syndrom podvodníka (imposter syndrom) se může týkat absolutně kohokoli bez ohledu na pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání, rasu, vyznání a cokoli dalšího.
Všechno je to náhoda
Jen si to představte. Jana vystudovala gymnázium, odmaturovala, přijali ji na medicínu, kterou úspěšně absolvovala. Začala pracovat jako lékařka a postupem času se dostala na pracovní místo skvělé ve všech směrech. Její práce ji baví, naplňuje a neměnila by. Lidé si jí váží, je pro ně skoro nadpozemská bytost, protože obyčejný člověk přece nemůže zvládnout to, co dokázala ona!
Jana o sobě ale smýšlí zásadně jinak a spíš než radost jí dělá společnost pocit nepatřičnosti, nedostatečné zásluhy. Jako by všechen ten úspěch byla jen náhoda (například dobré otázky u všech zkoušek, hodní zkoušející, štěstí na spolupracovníky, kteří jí pomohli výš). Zároveň má Jana neustále strach, že někdo přijde na to, že si svůj úspěch a své postavení nezaslouží. Zvláštní, že? A víte, že k syndromu podvodníka se přiznala i bývalá první dáma USA Michelle Obama?
Jak se dá syndrom podvodníka poznat?
Není to nijak jednoduché. Lidé, kteří tímto syndromem trpí, nejsou schopni přijmout pochvalu za svoje zásluhy ani od jiných, ani od sebe samých. Pokud máte podezření, že by se vás syndrom podvodníka mohl týkat, odpovězte si upřímně na tyto otázky:
- Ztotožňujete se s prohlášením „když to zvládnu já, tak to zvládne každý“?
- Nedokážete si odpustit ani ty nejmenší chyby?
- Přisuzujete své vlastní úspěchy náhodě nebo vyšší moci (jen ne sobě)?
- Máte pocit, že jste někoho podvedli, když se dostaví úspěch?
- Snášíte špatně konstruktivní kritiku, protože navzdory tomu, že je věcná, se vás osobně dotýká?
- Máte strach, že je jen otázkou času, než ostatní přijdou na to, že si svůj úspěch nezasloužíte (přesto že si ho zasloužíte)?
Pokud jste na většinu otázek odpověděli „ano“, máte co do činění se syndromem podvodníka.
Je třeba to řešit. Ale jak?
Se syndromem podvodníka by nikdo neměl žít dlouho. Může to totiž být spouštěč pro úzkosti, workoholismus, syndrom vyhoření, závislosti na alkoholu nebo lécích, případně pro nemoci těla.
Jak z toho ale ven? Pro začátek si sepisujte svoje úspěchy. Když se k nim s odstupem času vrátíte, uvědomíte si, že jste pro ně něco sami udělali a rozhodně nejde o dílo náhody.
Dalším dobrým způsobem, jak syndrom zmírnit, je přestat se srovnávat s ostatními, zvlášť pak s tím, co denně vidíte na sociálních sítích. Tam se totiž ukazuje jen to nejlepší, denní starosti na ně moc nepatří.
Každý den se zkuste za něco drobně odměnit. Každý den se vám určitě něco povede, i kdyby to měla být „jen“ dobře vyžehlená košile.
Najděte si psychologa nebo psychoterapeuta. Stačí pár sezení na to, abyste získali jinou perspektivu a uvědomili si, že za svoje úspěchy jste se zasloužili vy sami!
