Syndrom vyhoření už spousta lidí dávno nebere na lehkou váhu. Pokud k nim ještě nepatříte a máte tento problém spíše za banalitu, která je zbytečně nafouknutá, podívejte se, proč není dobré celou věc podceňovat.
Syndrom vyhoření se vyskytuje především u těch osob, které „pracují hlavou“. Kreativní práce je duševně vyčerpávající, a pokud systematicky zanedbáváte psychohygienu a pasivní i aktivní odpočinek, propracujete se k syndromu vyhoření dřív, než byste si vůbec pomysleli.
Nejen kreativci, vysoce postavení manažeři a ředitelé firem jsou ohroženi. Syndrom vyhoření se často dotýká také školských pracovníků, pracovníků integrovaného záchranného systému, lékařů a sester, sociálních pracovníků a právníků. Obecně můžeme ohroženou skupinu vnímat jako osoby, které pracují s lidmi a které jsou do značné míry závislé na jejich hodnocení.
Syndrom vyhoření není nic, co by s sebou přinesla nová doba. Celý jev popsal už v roce 1974 americký psychoanalytik Herbert Freudenberger. Světová zdravotnická organizace přidala v květnu 2019 syndrom vyhoření na seznam nemocí. Rozhodně tedy nejde o výmysl.
5 fází, které k syndromu vyhoření vedou
Syndrom vyhoření nepřichází najednou a nečekaně tak, že by se člověk jednoho rána místo odchodu do práce jednoduše zhroutil. Přichází pozvolna a lze ho předvídat, zvlášť když dokážete svému tělu i hlavě naslouchat.
Fáze nadšení: Nejčastěji si u ní můžeme představit jak absolventy, kteří se těší, až se zapojí do pracovního procesu, tak každého, kdo mění zaměstnání a dostává se do nového prostředí. Jde o velkou změnu a všichni doufáme, že k lepšímu. Lidé v této fázi jsou nadšení a plní elánu, často mají přílišná až nerealistická očekávání.
Fáze stagnace: Z nových činností se stává rutina. Zjišťujeme, že pravděpodobně nezměníme svět a možná nedosáhneme ani toho, co jsme zamýšleli – buď se to nám samotným nedaří, nebo k tomu nejsou vhodné podmínky. Tady je naprosto nezbytné mít koníčky a pravidelně se jim věnovat, ať už je to horská turistika, běh se psem, rybaření nebo šachy. Je třeba dělat něco, u čeho si psychicky odpočineme. Něco, u čeho zapomeneme na práci, i když ji třeba
máme hodně rádi.
Fáze frustrace: V této fázi už je zaděláno na problém. Pokud pravidelné odreagování není dostatečné nebo z jakéhokoli důvodu nepomáhá, dochází k frustraci. Ta se projevuje zklamáním z práce, pochybami o jejím smyslu. Dostavují se nejen psychické, ale i fyzické potíže způsobené právě dlouhodobou duševní nepohodou.
Fáze apatie: Problém je na světě. Práce, kterou jsme měli rádi a z níž jsme byli nadšení, už nás nebaví, ba co víc, přijde nám nesmyslná. Typické jsou pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Chápeme ji už jen jako zdroj obživy a děláme ji s nechutí. K vyhoření jako takovému už chybí jen jeden malý krůček.
Fáze vyhoření: Zatímco v předchozí fázi jsme neviděli smysl vlastní práce, při vyhoření už pochybujeme o smyslu vlastní existence. Jsme fyzicky a psychicky vyčerpaní.
Příznaky syndromu vyhoření se dotýkají duše i těla
Když už se propracujeme až do poslední fáze, mohou se rozvinout deprese, poruchy spánku, snížení sebedůvěry. Vyhoření se může nepříznivě projevit v oblasti mezilidských vztahů (například kvůli nervozitě a neschopnosti uvolnit se). Z fyzických projevů můžeme jmenovat rozvinutí kardiovaskulárních potíží, problémy s trávením, dýcháním nebo sexualitou, nadměrnou únavu a nechutenství. Typické je třeba to, že si přes veškerou únavu nejsme schopni uspokojivě odpočinout a načerpat síly.
I tento problém má řešení. Chce to hlavně koníčky!
Syndrom vyhoření může být naprosto zdrcující, zvlášť pak v případě, kdy je práce jediným smyslem života člověka. Právě proto bychom se měli umět i od milované práce distancovat a nenechat ji, aby nám zasahovala do volného času, i když nás baví a uspokojuje. Když nás syndrom vyhoření postihne, pravděpodobně si s ním neporadíme sami a je vhodné vyhledat pomoc psychologa, který nám pomůže vztah k práci narovnat.
Ideální je, když má nemocný podporu ve svých blízkých a když má zájmy. Těm by se měl začít věnovat pravidelně, ale pochopitelně tak, aby mu přinášely radost, a ne tak, aby si je mohl „odškrtnout“. A to nejdůležitější? Nedojít si k vyhoření znovu, tedy dávat si jen splnitelné cíle, začít říkat „ne“ a taky třeba naučit se radovat z maličkostí.
