Narcistů mezi námi pobíhá víc, než bychom si mysleli, a narcismus poslední dobou skloňujeme ve všech pádech. Jak člověka s narcistickou poruchou osobnosti poznat a nenechat se jím zničit?
Narcismus (nebo taky narcisismus) je osobnostní rys, ale dá se kvalifikovat i jako porucha osobnosti, kterou se zabývá psychologie i psychiatrie.
Kdo je narcista?
Člověk s narcistickou poruchou osobnosti se považuje za naprosto výjimečného a zpravidla mívá vysoké sebevědomí, v hloubi duše o sobě ale přesto pochybuje. I proto se ostatní lidé stávají nástrojem pro dosažení jeho cílů a potvrzení jeho hodnoty.
Narcista bývá egocentrický, vidí prakticky jen sám sebe a svoje potřeby. Touží být středem pozornosti a obvykle nehledí na práva nebo přání lidí ve svém okolí. Empatie je mu naprosto cizí (a to dokonce i u vlastních potomků). Kvůli maličkosti a v případě, že mu někdo nevyjde vstříc, nebo se mu dokonce postaví na odpor, se dokáže vztekat a chovat se agresivně.
Nutno podotknout, že osoby s narcistickou poruchou tak nejednají schválně. Bohužel to ale nic nemění na tom, že život s nimi je jen obtížně snesitelný, už proto, že například nedokážou uznat ani sebemenší chybu.
Ne všichni narcisti jsou stejní. Rozlišujeme tzv. netečný a ostražitý typ. Zatímco netečný typ je arogantní, agresivní, zaujatý sám sebou, potřebuje být středem pozornosti a útoky od druhých se ho nijak nedotýkají, ostražitý typ bývá stydlivý a nenápadný, citlivý vůči reakcím okolí, netouží po pozornosti, ale hledá v komunikaci jiných lidí známky nevraživosti vůči sobě samému.
5 typů narcistické poruchy podle závažnosti a znaků
Další dělení, které pomáhá zorientovat se v problematice, je dělení na typy samotné narcistické poruchy.
Tím „nejmenším zlem“ je falicko-narcistický charakter. V tomto případě narcis až přehnaně lpí na své sexuální image, na své přitažlivosti. Svou hodnotu odvozuje od toho, jak je přitažlivý pro okolí.
Narcistický charakter se pak týká lidí, kteří chtějí být viděni jako nejlepší, bezchybní, perfektní. Objektivně mohou být úspěšní, ale vnímají spíš svůj dokonalejší obraz než svou pravou osobnost.
Hraniční osobnost se snaží o vyvolání obrazu dokonalosti, ale tato maska se snadno rozsype, jakmile přijde stres. Při velkém psychickém náporu zůstává narcista spíš zranitelný a závislý na svém okolí.
S psychopatickou osobností už opravdu přitvrzujeme. Tito lidé se cítí nadřazeně vůči ostatním a bývají arogantní. Na pocitech jiných lidí jim nezáleží.
Nejzávažnějším typem narcistické poruchy je pak paranoidní osobnost, která se cítí mnohem důležitější a významnější než ostatní, má o sobě megalomanské přesvědčení. Věří, že ho lidé sledují, mluví o něm, je středem jejich pozornosti.
Jak narcistická porucha osobnosti vzniká?
Jak už bylo napsáno, narcista za své chování prakticky nemůže, bere ho jako normu. I proto je důležité porozumět tomu, jak narcistická porucha vzniká a rozvíjí se. Potíž je v tom, že v tom tápou i sami odborníci. Všeobecně se má za to, že narcismus se rozvíjí ve čtyřech rodinných vzorcích, ve kterých dítě (později narcista) vyrůstá.
- Narcističtí rodiče: Ti na děti tlačí už od útlého věku, že musí být ve všem nejlepší. Jakmile výsledek čehokoli není perfektní, dítěti se nedostává lásky a pozornosti od vlastních rodičů. Když tyto děti vyrostou, jsou z nich obvykle dospělí prahnoucí po úspěchu, který jim ale nepřináší štěstí.
- Ponižující rodiče: Ti jsou nevypočitatelní, výbušní, pro děti znamenají ohromnou nejistotu. Poražené dítě přejme názor rodiče, že za nic nestojí, nenávidí se a o nic se nesnaží, protože věří, že nemá potenciál. Naštvané dítě si vypěstuje nenávist vůči ponižujícímu rodiči a chová se agresivně ke každému, kdo mu tohoto rodiče připomíná. A nakonec rebelující dítě přijme za své, že musí neustále dokazovat, že je dobré, navzdory rodiči, který ho shazuje. Uvnitř sebe mívá svého „kritika“, který jeho činy snižuje.
- Zlaté dítě: Někteří narcisti netouží být středem pozornosti, ale tlačí do něj své vlastní děti. Takové dítě se pak musí vyrovnávat s obrazem, kteří jeho rodiče vidí, a může mít pocit, že ho budou mít rádi, jen když bude úspěšné. Pak se snaží být nejlepší, aby bylo uznáváno. To, co dělá, dělá proto, aby s ním rodiče byli spokojení (takže je vlastně odpojeno od sebe samého).
- Obdivovatel: Když je rodič narcista, dítě ho musí obdivovat a chválit, aby neupadlo v jeho nemilost. Samo o sobě ale nikdy nemůže tvrdit to, co o sobě tvrdí rodič. Pak z něj vyrůstá skrytý narcista, který v životě hledá dalšího narcistu, kterého by mohl obdivovat.
Jak odhalit narcistu?
Jednoduché to do značné míry není. Narcista totiž dokáže být milý, okouzlující, zajímavý, inteligentní. Dokud mu můžete být ku prospěchu, nejspíš nic znepokojujícího nezaznamenáte.
Teprve když se mu vzepřete nebo s ním začnete nesouhlasit (případně mu nepomůžete k jeho cílům), můžete pocítit jeho hněv, agresi, aroganci, povýšenost, odměřenost. Každé takové setkání s ním ve vás pak zanechá velice nepříjemný pocit.
Zákeřní jsou narcisti v partnerských vztazích. Ve fázi zamilovanosti totiž člověk dokáže ledacos přehlédnout nebo odpustit, ale jakmile vztah trvá delší dobu a dovolíte si narcistu (byť konstruktivně) kritizovat, začne peklo.
Jak s narcistou jednat a jak se mu bránit?
Těžko se to provede, ale úplně nejlepší je na narcistu vůbec nenarazit, případně ho odkázat do patřičných mezí v případě, že se s ním musíte vídat (když jde například o kolegu). Je třeba mu hned v začátku dát najevo, že s vámi si pohrávat nebude.
Co se jednání s narcistou týče, důležité je pochopit, jestli jde o narcistu postrádajícího empatii, nebo o narcistu, jemuž dělá největší problém kritika. V obou případech je důležité „nenechat na sobě dříví štípat“, taktně narcistu upozornit na nevhodnost jeho chování a třeba mu i navrhnout, jak situaci řešit lépe.
Dobrá zpráva je, že někteří narcisti nesnášející kritiku si uvědomují svoje přehnané reakce, a dokonce se na sobě snaží pracovat.
