K listopadu patří mezinárodní den nevidomých. Proč během života ztrácíme zrak?

V listopadu si připomínáme nevidomé, jejich potíže i možnosti, jak jim efektivně pomáhat. Mezinárodní den nevidomých patří všem nevidomým, my bychom dnes ale rádi zmínili především to, jak můžeme o zrak přijít během života, jak se s tím dá vyrovnat, na druhou stranu jak nevidomým život usnadnit a taky jak o tento svůj – možná zatím zdravý – smysl pečovat.

Proč je nevidomým zasvěcen právě 13. listopad? Protože v tento den se v roce 1745 narodil Valentin Haüy, zakladatel prvního výchovného a vzdělávacího ústavu v Paříži a zároveň první učitel a vychovatel, který svůj život zasvětil nevidomým dětem. 

Po celém světe je dnes 285 miliónů lidí s těžkým postižením zraku, z toho je jich 39 miliónů zcela nevidomých. V Česku máme takto postižených asi 74 tisíc. Za těžce zrakově postižené přitom bereme ty, kterým k normálnímu životu nestačí dioptrické brýle – jejich potíže jsou mnohem vážnější a nikdo ze zdravých by je nechtěl zažít.

Mezinárodní den nevidomých

Víte, kdo je zrakově postižený?

Abyste se v tom celém lépe zorientovali, máme pro vás malé shrnutí toho, kdo všechno může být zrakově postižený. Míra zrakového postižení se rozděluje podle Snellenových tabulek a hodnotí se ve zlomku, v němž čitatel znamená počet metrů, na které dokáže postižený přečíst text, a jmenovatel počet metrů, na které dokáže text přečíst dobře vidící člověk.

Lidé se zrakovým postižením tak mohou být středně a silně slabozrací, mohou mít těžce slabý zrak, případně mohou být prakticky či úplně nevidomí. 

Jak můžeme zrakově postiženým pomáhat?

Štěstím v neštěstí je, že člověk, který je slepý od narození, neprochází žádnou převratnou změnou, jakou by musel absolvovat, kdyby oslepl během života. Ne že by tím bylo postižení jiné. Jen je možná lepší ho snášet, když člověk nemá srovnání.

Když se řekne „pomoc nevidomým“, spoustu lidí hned napadnou finanční sbírky a taky pomoc při přechodu ulice. Právě to druhé bychom neměli přehánět a myslet si, že o to nevidomí vždy stojí. Je skvělé jim pomoct, ale s mírou. Jakákoli eventualita je totiž může nepěkně rozhodit. Většina nevidomých je například zvyklá chodit po stále stejných trasách, je to pro ně jednodušší. Když je tedy převedeme přes ulici v jiném místě, než v jakém jsou zvyklí, pořádně to s nimi může „zamávat“ a vlastně jim situaci spíš zkomplikujeme.

Zároveň bychom neměli nevidomého automaticky chytnout za paži a „táhnout“ ho přes přechod. Ideální je, když chceme pomoct, přijít k nevidomému, poklepat mu na předloktí nebo se dotknout jeho lokte a zeptat se ho, jestli mu smíme pomoct. Jinak ho taky můžeme vylekat a úplně ho rozhodit. Představa, že nevidíte a někdo vás začne tahat za ruku nebo za hůl někam přes ulici, ve vás asi taky nevyvolá ty nejlibější pocity.

Čím musí projít člověk, který přichází nebo přišel o zrak

Ať už o zrak z nějakého důvodu přicházíme plíživě, nebo nás opustí ze dne na den, čeká nás víceméně to samé. Nejdřív šok z toho, že ztrácíme smysl, díky kterému se snadno orientujeme ve svém i cizím prostředí. Potom nástup do běžného života. K našim běžným starostem o to, jak se mají naše děti nebo co potřebují naši rodiče, se přidá to, že sami potřebujeme někoho, kdo nám bude aspoň trochu pomáhat.

Zpravidla každý, kdo během dospělosti projde oslepnutím nebo mu zbyde jen světlocit, přijde o svou práci. A v drtivé většině přijde i o své koníčky. Kromě poslechu hudby toho najednou moc nebude. Až se začne propracovávat k četbě tvořené Braillovým písmem nebo s ním někdo začne opatrně chodit na procházky – z nich pochopitelně bude už jen samotný pohyb, vítr ve vlasech nebo vůně, když půjde kolem pekařství. Žádné dívání se po výlohách obchodů nebo po zeleni a lidech kolem.

Pro nevidomé je složitá každá samozřejmost, nad kterou my ostatní nepřemýšlíme, nezkoumáme ji. Jít po ulici. Upravit si oblečení. Uvařit si čaj. Nakoupit. Jen si to někdy zkusme s šátkem na očích.

Se ztrátou zraku souvisí podle odborníků i pocit osamělosti. Je to dáno už tím, že množství podnětů je najednou mnohem menší. Přece jen je zrak tím nejvytíženějším lidským smyslem! Zároveň možná nevidomý ztratí lidi, se kterými ho pojily především záliby. A mnohdy se přívětivě nezachová ani rodina.

Jak přicházíme o zrak? I tím, že zanedbáváme prevenci

Když máme během mládí a rané dospělosti zrak jako ostříž, můžeme nabýt dojmu, že tomu tak bude spoustu let a nic se nebude měnit. Opak je však pravdou. I kdyby nic jiného, s přibývajícími roky přirozeně přicházejí degenerativní procesy v těle a mozku, s čímž může být spojena právě jakákoli porucha zraku. 

Zrak může být zasažen vlivy fyzikálními nebo infekčními, případně taky chronickými chorobami. Můžeme o něj přijít následkem nemoci i úrazu, a to ať už dojde k poranění samotného oka, zrakového nervu nebo zrakového centra v mozku.

Zatímco úrazu se příliš zabránit nedá, některé signály, které nám tělo vysílá, poslouchat a řešit můžeme. Jenže bychom si jich museli všímat, případně taky chodit preventivně k očnímu lékaři a celkově se starat o svou životosprávu. Oslepnout nebo do jisté míry ztratit zrak se totiž dá i kvůli diabetu, přičemž když dojde k prvním příznakům poruchy zraku, už bývá pozdě. 

K dalším strašákům patří šedý a zelený zákal. Zatímco u šedého zákalu je příčinou hromadění proteinů v čočce, u zeleného zákalu je na vině zvýšený nitrooční tlak. Zelený zákal se může projevovat taky černými skvrnami a stíny v zorném poli, světelnými záblesky v oku, bolestí oka a hlavy, nebo náhlou ztrátou zraku a dalšími jevy.

Kromě správné životosprávy je na místě, jak už bylo řečeno, preventivní prohlídka u očního lékaře, která by u lidí mladších 40 let měla probíhat 1x za 3 roky, mezi 40. a 60. rokem pak 1x za 2 roky a osoby starší 60 let by měly na oční docházet 1x ročně. Dá se tak vyhnout spoustě nepříjemných problémů!