Představte si obrovský strach a situace, ve kterých jste ho měli. A teď si představte, že byste takový strach a pocit nepohody mívali často a bez zjevné příčiny. Zkrátka bezdůvodně. Jak se s tím dá žít a co proti tomu může nemocný dělat?
Strach sám o sobě je velmi důležitý, stejně jako úzkost. Obojí má člověka varovat před nebezpečím. Díky úzkosti pak organismus zmobilizuje všechny potřebné síly, aby se člověk dokázal před nebezpečím ubránit, nebo mu uniknout. Mírná úzkost není problém. Jakmile ale přeroste přes hlavu, může znamenat spoustu nepříjemných situací, které se dají bez odborné pomoci jen těžko zvládnout. Střední úzkost znamená aspoň 4 záchvaty během měsíce, těžká úzkost aspoň 4 záchvaty během týdne.
Stavy úzkosti a nepřiměřeného strachu pak znamenají jedno. Panickou poruchu. Organismus spouští reakce, které by byly přiměřené, kdyby se proti člověku řítila smečka divokých psů, zatímco jen musí vyjít ven na ulici, aby si obstaral snídani. Život s panickou poruchou není žádný med a záchvaty přicházejí tak nečekaně jako například depresivní epizody.
Typické příznaky panické poruchy: problém s dechem je jen jeden z mnoha
Hned se nabízí otázka, jak konkrétně se dá panická porucha poznat a kdy už strach překračuje únosné meze. Důležité je vědět, že příznaky jsou jak duševní, tak tělesné.
K duševním příznakům patří: pocit napětí a ohrožení, strach, neúmyslné vytváření katastrofických scénářů, nespavost, nadměrná ostražitost, potíže se spánkem až nespavost (a nakonec i nepříjemná ospalost), lekavost a podrážděnost, úzkost z očekávání.
K tělesným příznakům patří: potíže s dýcháním (například pocit nedostatku vzduchu), napětí ve svalech, tíha a svírání na hrudi, pocení, roztřesenost, cukání, neúměrná únava, červenání nebo blednutí, časté nutkání na močení, sucho v ústech, nepříjemné pocity u žaludku, pocit na zvracení, sevření v krku, rozmazané vidění, píchání u srdce, závratě, bolest hlavy, zad a svalů.
Panickou poruchu u sebe nebo svých blízkých můžete vypozorovat i z chování v konkrétních situacích. Typické je totiž únikové chování, tedy snaha uniknout ze situace, která paniku vyvolává (například rychlý úprk z prostředku hromadné dopravy), a pak taky vyhýbavé chování (například se dotyčný očima vyhýbá místům, kde už záchvat zažil, fyzicky se vyhýbá místům, kde je často nedostupná pomoc nebo kde by se mohl v případě záchvatu znemožnit).
Zdravý nemocný
Existuje mnoho případů, kdy si lidé mysleli, že umírají. Například že je postihl infarkt nebo jim zkrátka tělo vypovídá službu, třeba prostřednictvím až nepříjemně bušícího srdce. Jakmile si zavolali sanitku a absolvovali všechna dostupná vyšetření, dozvěděli se, že jsou fyzicky naprosto v pořádku. Nikdo si totiž v tu chvíli nespojil příznaky s možnou panikou nebo úzkostí. Na rozdíl od nemocného srdce, které se na EKG projeví specifickým způsobem, nebývá u toho zdravého nález, který by nějaké nemoci napovídal.
Většina scénářů je pak stejná. Po několika takových situacích, které probíhají velmi podobně, je dotyčnému doporučeno sezení u psychologa nebo psychiatra. Až ten často „uhodí hřebíček na hlavičku“.
Kde se v lidech panika bere?
Další otázkou, která nás nejspíš napadne, když panická porucha postihne někoho nám blízkého, je ta, kde se to v něm vzalo. Co vede jeho mozek k takovým reakcím na naprosto běžné situace, se kterými se potýkáme všichni dnes a denně. Možností je celá řada.
Vrozenými faktory to jen začíná. Nedědí se při tom panická porucha, nýbrž náchylnost k úzkostné nebo panické reakci na zátěžovou situaci.
Dalším důvodem mohou být biochemické faktory, konkrétně jde o poruchu v přenosu serotoninu. Narušenou rovnováhu látek pomáhají napravit antidepresiva.
Zážitky z dětství mohou člověka poznamenat i v tomto ohledu. Pokud dítě necítí dostatek bezpečí, může se to – zjednodušeně řečeno – projevit právě strachem z nového a neznámého, který snadno přeroste přes z hlavu. Důležité je ale říct, že většina osob „přijde“ k panické poruše „až“ mezi 23. a 29. rokem a často jde tento problém ruku v ruce se ztrátou některé milované osoby, ať už dojde k rozchodu, nebo k úmrtí. Mimochodem – k panice mají blíž ženy než muži.
Důležité jsou i osobnostní rysy. Panická porucha se často pojí s osobnostmi, které jsou náchylné k neasertivnímu jednání, nebo s lidmi, jež si dělají nadměrné starosti se situacemi, které ostatní jednoduše hodí za hlavu a nestresují se s nimi.
Panickou poruchu může „rozjet“ i stres, a to jak ten v soukromém životě, tak v tom pracovním. K dalším důvodům, proč se porucha objeví, pak patří taky prožité události, užívání léků, drog a alkoholu nebo tělesné onemocnění.
Jak se dá proti panické poruše bojovat?
Léčba je možná jak psychoterapií, tak psychofarmaky, tedy léky. Psychofarmaka snižují napětí a tím snižují i šanci, že bude organismus vybičován k panice. Je na každém lékaři nebo psychologovi, aby posoudil, co konkrétní člověk potřebuje. Rozhodně je ale třeba nebrat panickou poruchu jako selhání nebo ostudu – tak to totiž rozhodně není.
