Rozhovor se Štěpánkou Tomsovou

Letos je to deset let, co vedete společnost ACME Domácí péči. Vidíte se na stejném místě třeba i za dalších pět nebo deset let?

Ano, vidím. Baví mě to a i své dceři říkám, že si musí vybrat povolání, které jí bude bavit a naplňovat. Moje povolání je poslání, které pro mě má opravdový smysl a viditelné výsledky. Lidem pomáhám hrozně ráda, a pokud mi bude sloužit zdraví a neztratím nadhled a optimismus, mám o povolání do konce svého života jasno.

V rozhovoru, který jste poskytla před rokem, jste nastínila, že Vás k založení společnosti před deseti lety vedly osobní záležitosti, přitom jste sice vystudovala zdravotnický obor, ale působila jste jinde. Na jaké úrovni tehdy byla domácí zdravotní péče, když jste se do ní pustila?

Pořád je to obor, který se rozvíjí a pere se o právoplatné místo ve zdravotnictví. Vidím ho jako nezbytnou součást zdravotnického systému. Úroveň péče byla před deseti lety už dobrá, jen měla omezené příležitosti to dokázat. Největší potíž tkvěla v překonání počáteční nedůvěry lékařů i pacientů.

A jak na tom byla domácí hospicová péče? Poskytoval ji v době, kdy jste ji v ACME zaváděla Vy, už někdo další?

Podle mého názoru tady domácí hospicová péče byla už od prvopočátku, kdy vznikaly agentury domácí péče. Sice to bylo v malém měřítku a asi se to takhle ani nepojmenovávalo, ale dělalo se to.

V roce 2010 se nám podařilo prosadit na Ministerstvu zdravotnictví do úhradové vyhlášky signální kód, a to hlavně díky Asociaci domácí péče České republiky. Domácí hospicová péče byla oficiálně uznána a začalo období, kdy jsme přesvědčovali odbornou i laickou veřejnost, že je možné se perfektně postarat i o lidi, pro které už tu jiný druh péče bohužel nebyl.

U nás na Ústecku jsme ale byli první a postupně se další agentury přidávaly.

Začátky ACME péče asi nebyly jednoduché, že ne? Co se ukazovalo jako největší problém?

Počátky domácí péče znám z vyprávění své maminky, která agenturu zakládala v roce 1999. Je to asi jako s každým novým nápadem. Chce to hodně práce, trpělivosti, přesvědčování a dokazování okolí, že to má smysl. To, že domácí zdravotní péče funguje s vynikajícími výsledky, jsme už tenkrát viděli v zahraničí. To bylo inspirací.

V ACME poskytujete domácí zdravotní péči a domácí hospicovou péči. Šlo to už počátku ruku v ruce, nebo jste se nejprve zaměřila na jedno a později na druhé, abyste služby společnosti doplnila? A jak jste k tomu zakládali neveřejnou dopravu?

Nejdřív jsme poskytovali domácí péči, pak jsme přidali tu hospicovou a doprava vznikla na četné návrhy našich klientů. Často se totiž stávalo, že dlouho čekali na objednanou sanitu po hospitalizaci nebo vyšetření. To nám pak samozřejmě narušilo plán ošetřovatelských návštěv. Pro klid náš a našich klientů jsme zavedli neveřejnou dopravu. Nejdřív ji využívali převážně klienti naší agentury, postupem času se zájem rozšířil i mimo agenturu, za což jsme rádi.

O hospicové péči se v posledních letech konečně i u nás víc mluví. Proč je podle Vás tak důležitá a co je nejdůležitější v jejím rámci? Je to pochopení stáří se všemi úskalími, nedostatky? Něco dalšího? Co odlišuje sestřičku v nemocnici od sestřičky u Vás?

Konečně se o tom mluví a to je dobře! Vždycky se mluvilo o narození, ale umírání bylo dlouho tabu. Jenže umírání je taky součástí života a poslední dny mohou být jeho důstojným završením života. Každý na to má právo, a když se rodina rozhodne umožnit svému blízkému zemřít doma, kde to má dotyčný rád a kam patří, jsme tu my a rádi jim pomůžeme.

Tím myslím i to, že poskytneme podporu rodině umírajícího. Spolupráce s rodinou je důležitá a my se jim snažíme usnadnit tolik potřebné smíření s umíráním a se smrtí.

Každá situace, umírání je jiná. Umírají staří, ale i mladí, mámy a tátové od rodin, děti. Vždycky vycházíme z dané situace.

A jaký je rozdíl mezi zdravotní sestrou u nás a v nemocnici? Zdravotní sestra v domácí zdravotní péči pracuje samostatně, nemá za sebou lékaře, staniční sestru a kolegyně. Musí se sama rozhodnout, vyřešit krizové situace a hlavně musí mít náležité odborné znalosti. A k tomu všemu taky povahu do nepohody – naše sestra totiž musí ke klientovi na ošetřovatelskou návštěvu vyjet, ať už mrzne, prší nebo je nesnesitelné horko. Někdy je to docela i adrenalin.

A co odlišuje člověka, který rád pomůže staršímu nebo jakkoli postiženému, od člověka, který s ním dokáže celé dny pracovat a pečovat o něj? Musí to být psychicky velmi náročné.

Jde asi o to, jak má kdo má nastavené sociální cítění a potřebu pomáhat ostatním. Psychicky je práce v téhle sféře velmi náročná, to ano. Je potřeba si správně nastavit hranice, být nad věcí a udržet si nadhled.

Podle čeho si vybíráte zaměstnance? Co podle Vás musí každý, kdo u Vás chce pracovat, splňovat? A je o tuhle „branži“ mezi zdravotníky zájem?

Ráda pracuji s lidmi, kteří své povolání berou jako poslání a myšlence domácí zdravotní péče věří. To je moc důležité.

Uchazeč musí mít ukončené střední zdravotnické vzdělání v oboru všeobecná zdravotní sestra, ideální je, když má aspoň pět let praxe u lůžka. V současné době si kvůli nedostatku zdravotních sester nové kolegyně nebo kolegy zaučujeme sami. Mají je na starosti zkušené sestry, které je postupně zasvěcují do problematiky domácí zdravotní péče.

Každé zdravotnické zařízení v Česku bojuje s nedostatkem zdravotnického personálu, v domácí zdravotní péči je to ještě horší. Povolání je náročné psychicky i fyzicky a takových jedinců, kteří to zvládají, je jak šafránu.

Bylo těch deset let jeden velký pokrok od vytvoření přes nějaké karamboly až k Vaší spokojenosti, nebo se často najde velký problém, který je třeba vyřešit a je to ve Vašem oboru jako na horské dráze?

Za těch deset let jsme se posunuli opravdu hodně daleko. Jsem spokojená a pyšná na svůj tým, se kterým jsme dokázali to, co mohlo dřív zdát neskutečné. Ale nesmíme usnout na vavřínech. Pořád je co zlepšovat a vytvářet. Každý problém nás posouvá o něco dál.

Měla jste někdy pocit, že Vám někdo vyloženě „hází klacky pod nohy“? Nemocnice bojují s úhradovými vyhláškami, máte Vy nějakého takového „strašáka“?

Stejného. Kromě úhradových vyhlášek je hodně špatný i nedostatek zdravotních sester.

Kdybyste měla vyzvednout to, co se Vám nejvíc povedlo, co by to bylo? Co pro Vás znamenalo ten největší úspěch, i když Vám to třeba dnes přijde jako samozřejmost nebo maličkost?

Za největší úspěch považuji to, že jsem si vybrala úžasné spolupracovníky. Vážně není lehké dát dohromady fungující tým. U nás se to ale povedlo a právě to je můj velký úspěch.

A bylo něco, co se Vám bohužel nepovedlo?

Myslím, že jsme zatím zvládli všechno, co jsme chtěli.

Co plánujete na příští roky? Máte stanovené laťky, které chcete překonat? Jaké jsou?

Plány máme, ale zatím si je nechám pro sebe. Teprve to zraje.