V České republice není péče o seniory na dostatečné úrovni, říká Štěpánka Tomsová

Desátým rokem vede agenturu ACME Domácí péče a na začátku přednášek o hospicové péči Štěpánka Tomsová vždy říká: „Narození a smrt jsou součástí života a musí dojít k smíření se smrtí. Jakmile to lidé nepřijmou, nastává problém.“ Potíží je ale v tomto velmi citlivém oboru víc – třeba s limity na úhradu nákladů pojišťovnami nebo s nepoctivou konkurencí. Jak se s nimi zakladatelka a ředitelka úspěšné ústecké agentury vypořádává? Zeptali jsme se jí na to.

Příští rok to bude 10 let, co ACME vedete. Jak to vlastně všechno začalo?

Vystudovala jsem zdravotnický obor, ale načas jsem se dostala jinam. Návrat přišel v roce 2008, po smrti mojí maminky. Vrhla jsem se do práce a snažila se přesvědčit doktory, že se dá s maximálním komfortem a zabezpečením umírat doma, ve známém prostředí s rodinou a přáteli nablízku.

Šlo to dobře?

Vůbec ne. Lékaři tomu zpočátku moc nevěřili. O to víc mne překvapilo, když se začaly objevovat pochvaly na agenturu v lékařských zprávách.

Čím přesně jste je přesvědčila změnit názor?

Dobrou prací. Procestovala jsem Evropu a USA a mám srovnání, jak to s péčí o seniory, tělesně a mentálně postižené vypadá ve světě. Naše země na tom v tomto ohledu není dobře. V ACME ale máme v týmu sestřičky s vysokou odborností a hlavně se srdíčkem. Odvedou svou práci precizně a ještě vyslechnou klienta, který si potřebuje popovídat, zabavit se, myslet na chvíli na něco jiného.

Jak pečujete o klienty hospicové péče?

Lidé by měli umírat co nejdůstojněji a nejlépe v kruhu své milující rodiny. My se vše snažíme jim i rodinám co nejvíce usnadnit. Vypracovali jsme pro rodiny manuál o tom, jak pracovat s umírajícím člověkem a jak se postarat o vše po jeho smrti.
Pomoci se snažíme například i tím, že o vánocích objíždím se sestrami naše klienty a přeji jim pěkné svátky. Dáváme jim perníčky, které sami děláme.

Takže se při práci dostáváte i do terénu?

Občas ano, jezdím i na inspekční cesty, ale hlavně řeším chod celé agentury. Personální zajištění, kontrolu dat nebo třeba funkčnost telefonních linek. A samozřejmě účtování plateb zdravotním pojišťovnám. S tím teď máme velké starosti.

Narážíte na limity úhradové vyhlášky?

Ano. Čeká boj o její změnu. Situace, ve které se agentury domácí péče nacházejí, je tristní. Systém nás nutí dávat přednost ošetřovatelsky méně náročným pacientům před těmi nejtěžšími. My ovšem chceme poskytovat péči všem (podrobnější informace o tomto tématu získáte v článku na facebookové stránce ACME Domácí péče).

Co ještě vás čeká v nejbližší době?

Plánujeme dál posouvat hranice naší péče – rozvíjet rehabilitace a fyzioterapii, získat více nových registrací, pomoci většímu počtu lidí. Také se chceme být více vidět na internetových sociálních sítích. Bohužel se neuskuteční přednášky o hospicové péči na základních školách. Školy v Ústí do toho nechtěly jít, to je škoda.

V tomto oboru se ale vše nedá naplánovat, jde v něm i o nečekaně silné momenty. Vzpomenete si na nějaký?

Na jeden obzvlášť nezapomenu. Mladá maminka dvou dětí se k nám dostala na hospicovou péči. Pořád nám pořád říkala, že musí vydržet do Vánoc. A skutečně umřela 24. prosince. Z toho mi ještě teď naskakuje husí kůže.

Setkávat se s takovými případy musí být psychicky velmi náročné. Kde na to berete energii?

Zase tak náročné to není. Mám sociální cítění, chci pomáhat lidem, kteří to potřebují. A nabíjí mě pozitivní odezva. Jednak od lékařů, jak jsem říkala, ale hlavně od rodin klientů. Hodně mě potěšily anonymní dotazníky na sběr zpětné vazby. Rozeslala jsem jich asi 300 a nepřišel žádný negativní ohlas. Nádherný pocit. Zahřeje mě také, když se dozvím, že o nás někdo hezky mluví. Ústí nad Labem není tak velké, takže se naše dobrá pověst šíří docela rychle. Pomáhá mi i úžasná atmosféra v kolektivu. Zaměstnanci spolu slaví narozeniny a mají skvělou partu. Mně připravili velké překvapení, když složili písničku na motivy skupiny ABBA – nacvičili choreografii, zazpívali, to jsem brečela jako krokodýl.